MČR 24hod Kladno | 25. – 26.7. 2020
Na letošní 24hodinovku jsem si stanovil cíl 225 km, což je limit pro start na Spartathlonu.
Do Kladna jsme tentokrát přijeli o den dříve, ušetřit tak pár hodin spánku a ráno se nezdržovat cestou.
Po příjezdu jsme hned postavili stan a rychle vyrazili na večeři do nedalekého centrálu, stihli jsme to akorát 5 min před zavíračkou. Po jídle ještě tradiční předzávodní pivko z místní hospůdky u trati, baba u okénka byla docela na mol, pivo nám ale nalít zvládla 😀 Ještě jsme se chvíli kochali pohledem na borce, kteří se odhodlali na 48hodinovou tůru. Počkali jsme si na pokoření první stovky, v podání skvělého Dušana Kopečného a šli jsme spát.
Ráno snídaně, setkání s přáteli, kteří se sem postupně sjížděli, výdej startovních čísel a předzávodní porada s Mirkou, která mi letos dělala support na trati.
Ve 12:00 startujeme, trať měří přesně 1 km, v cílové rovince jsou připraveny stany s občerstvením a zázemí pro běžce. Pořadatel si dal jako vždy záležet, aby nám vytvořil ty nejideálnější podmínky.
První desítky kilometrů zvládám na pohodu, maraton 3:25, 50 km s přehledem za 4:05. Oproti loňsku je to 10min náskok a nohy stále při chuti. Na stovce jsem za 9:33, tady už z mého plánu ztrácím 20 minut, čeká mě ale dalších 14 hodin běhu a vím, že těch pár ztracených minut neznamená vůbec nic. Odcházím ke stanu na první převléknutí, promazat nohy a dát se trochu dohromady. Mirka hlídá čas a ve 22:00 mě vyhání zpět na trať.
Od půlnoci už nechtěl žaludek spolupracovat, jídlo jsem neposlušně odmítal a dále už to bylo jako na houpačce, krize střídaly vlny rychlejších kilometrů.
Neměl jsem pocit, že bych málo natrénoval, nohy stále bez známek zranění, bylo mi ale dost blbě a na jakýkoliv zdroj energie jsem neměl ani pomyšlení. V takovém vedru cpát do sebe tolik energetických gelů, to zřejmě nebyla ideální kombinace, aspoň poučení pro příště.
I přes několik krizí jsem se postupně probojoval o několik pozic výše a to mě dost motivovalo.
„A“ limit se mi sice vzdaloval, pořád byl ale ve hře osobní rekord a touha, svítit na tabuli mezi první sedmičkou.
Pár hodin před koncem mi přátelé hlásí: „Makej, třetí je před tebou minutu a půl!“ Za chvíli se dotahuji a beru si průběžné 3. místo.
Následovala ale další krize a já nebyl schopný tempo udržet. Žaludek jako na vodě a z boje o bronz se stává boj o přežití. Ivan Šarlinger mě postupně stahuje a 3. místo si bere zpět, za chvíli už má náskok, který už nejsem schopný doběhnout a pozici už drží do konce. Klobouk dolů za jeho bojovnost, titul vícevícemistra si zaslouží.
Žaludek už gely dávno zavrhnul, zkouším tedy k snídani normální jídlo. Dostávám do sebe 2 palačinky s marmeládou, kafe a hurá, ono to zase chvíli běží. Po necelých 22hod si přebírám žlutou vlaječku a vyklusávám čestné dvousté kolečko.
Teď už jsem si téměř jistý, že osobák překonám, stačí jen vydržet do konce, i kdyby indiánem.
Hodinu před závěrem probíhám místem, kde jsem loni zdolal 208km, osobák dorovnán a mám ještě celou hodinu k dobru.
Většina běžců zrychluje, dokonce i borci na 48hod, jakoby závod teprve začal, každý metr se počítá. I já chytil druhý, nebo spíše stopadesátý dech a ždímal ze sebe poslední zbytky sil. Škoda, že tahle vlna nepřišla o 2-3 hodiny dříve. V cílové rovince už je živo, diváci a porota nám tleskají, atmosféra je tak úžasná, že to až dojímá.
213 km a do konce zbývá 20 min, ještě dost času to zakulatit na 215 km.
Ve 23:53 přebírám vlaječku s číslem, která slouží k doměření zbývajících metrů a běžím co to dá. Stíhám ještě jedno kolo a cílové zatroubení mě zastavuje o dalších 300 m dále. Je dobojováno, svůj osobní rekord tak posouvám na hodnotu 216,372 km.
Pocit v cíli je nepopsatelný, osobák pokořen a na tabuli svítím mezi první sedmičkou.
Sice se mi nepodařilo zaběhnout plánovaný A limit, s výsledkem jsem ale velice spokojený.
Výhlášení bylo opět velkolepé, vítězem se stal legendární Radek Brunner, bylo mi velkou ctí, stát tam v řadě mezi takovými borci. Národní rekord sice nepadl, asi to tak Radku mělo být, tvůj velký den ale brzy přijde, ve Spartě.
Ceremoniál zakončen sborovým zpěvem z řad pořadatelů, to už byla jen třešnička na dortu, krásnější zakončení závodu jsem jinde nezažil.
Během závodu padlo několik gelů, bramborová kaše s ovocem, pár melounů, palačinky, banány, nealko birell, hroznové víno, darovaný vývar.
Rád bych Vám přátelé poděkoval za podporu a povzbuzení, ať už přímo na trati, nebo prostřednictvím internetu.
Moc si toho vážím a doufám, že to bylo aspoň trochu napínavé 🙂
Velké díky patří Mirce za perfektní support a za trpělivost, celou noc nespala a byla vždy připravena mi podat potřebné občerstvení.
Gratuluji všem běžcům k parádním výkonům, ne každému to sice vyšlo podle plánu, společně jsme ale dokázali vytvořit nezapomenutelnou atmosféru a to nepřebije žádná medaile.
24hod je minulostí, nohy jsou tentokrát bez zranění, bez puchýřů, odnesl to pouze jeden nehet.
Pár dní si dám oraz a zkusím nohy protáhnout i na kratších tratích. Bylo mi ctí, být součástí této velkolepé párty, příští rok se snad sejdeme ve stejném složení, o něco zkušenější a připraveni posunout své limity zase o kousek dál.